Vlastimil Kopeček je ředitelem Centra pro pomoc dětem a mládeži, o. p. s. v Českém Krumlově. Je členem výkonného výboru Asociace nestátních neziskových organizací Jihočeského kraje a členem výkonného výboru Asociace pro podporu rozvoje informačních center pro mládež České republiky. Původním povoláním je učitel, má dvě děti a je mnoholetých pracovníkem neziskového sektoru.

 

Vlastíku, čím jsi chtěl být jako dítě?

Popelářem, to byl sen mnoha kluků, ale také kosmonautem... Dokonce v první třídě, to jsem ještě neuměl psát, jsme měli ve škole pro identifikaci obrázková razítka a já jsem dostal razítko kosmonauta. Ale ve čtrnácti mašinfírou. Dokonce jsem chtěl jít studovat železniční průmyslovku. Ale doktoři mi to nedoporučovali. Tehdy jsem byl z toho hodně smutný, ale dnes toho nelituji. Našel jsem si jinou cestu, se kterou jsem spokojený.

Napadlo tě někdy, že budeš dělat v neziskovkách?

Ano, napadlo. Byla to jedna z možných životních cest. Já jsem ale nejdříve po škole učil nějakou dobu na základce, pak jsem pracoval v domě dětí a mládeže, učil na střední škole… taky jsem byl chvíli živnostníkem v oblasti vzdělávání a dokonce jsem se „zapletl“ i do realizace dvou volebních kampaní… Ale při tom všem mne provázela práce ve volném čase v jednom občanském sdružení, které pracovalo s dětmi a mládeží. Takže neziskový sektor a terciární sféra mne stejně provázely celým profesním a částečně „volnočasovým“ životem. Takže, když přišla možnost rozjet zcela novou neziskovou organizaci v Českém Krumlově a pracovat pro město Český Krumlova, tak jsem vůbec neváhal. Občas to ale na mě padne, nic se mi nedaří, práce mi moc nejde od ruky, jsem jako zpomalený, nebaví mě to. To jsou chvíle, kdy si pro sebe dělám takové „retro“. Přemýšlím, jak z toho všeho ven. Přemítám, zda už nenastal ten správný okamžik na to, abych udělal ve svém životě nějakou změnu. Ale fakt vážné rozhodnutí v tom směru, abych v neziskovém sektoru ještě zůstal, jsem udělal v letech 2003 a 2004. Svým způsobem za to mohli tehdejší představitelé města Český Krumlov. Tenkrát přišli s myšlenkou transformovat obecně prospěšné společnosti založené městem na příspěvkové organizace. Pochopil jsem, že to je jen proto, aby organizace ovládali a ne jim pomáhali. Jejich „počin“ by byl býval velkým krokem zpět. To bylo pro mě zcela nepřijatelné. Tehdy jsme se některé neziskovky ve městě těsněji semkly a pustili jsme se do „boje“. Nakonec jsme politiky argumenty přesvědčili, aby od svého původního záměru ustoupili… Ještě ale chci říci směrem k městu Český Krumlov (zakladateli naší organizace), že i přes některé peripetie, nesrovnalosti, rozdílné názory na věci atd., je od počátku našeho založení, město velmi dobrým a zodpovědným zakladatelem a partnerem. Já osobně si velmi vážím dobrých vztahů s městem, s jeho politiky, se zaměstnanci úřadu… Myslím, že právě toto je jedním z důvodů, proč zůstávám v naší organizaci… a taky mám velmi dobré kolegy v práci…

Co tě dokáže rozčílit?

Snažím se zbytečně nerozčilovat. Nejvíce mi vadí lidská hloupost a systémové zlo. Přiznávám, že jsem od přírody takový „vyskakovací“ typ. Nerozčilují mě denní, i když mnohdy akční, situace. Vadí mi nesystémovost a nestrategické přehmaty. A asi nejvíce mě vytáčí, když někdo něco dělá bez vizí a promyšleného záměru.

Jaké téma je pro tebe tabu?

Upřímně, zatím jsem na takové téma nenarazil. Spíše jsou pro mě tabu někteří lidí.

Co je pro tebe taková mez, hranice, za kterou by člověk už neměl jít?

Nejzazší hranice? To není jen tak, záleží na úhlu pohledu. Ale určitě bychom neměli svým jednáním záměrně ubližovat druhým. Lidi si mají pomáhat.

Co pokládáš za svůj největší úspěch v profesionálním životě?

Asi to, že se mi povedlo smysluplně postavit na nohy dnes již docela velkou neziskovou organizaci a zásadně se podílet na jejím fungování. Hodně nám pomohlo a stále pomáhá, jak jsem již zmínil výše, město Český Krumlov. Vše jsme vytvářeli tzv. „na zelené louce“. Jsem rád, že stále fungujeme a rozvíjíme se, a to bezmála dvacet let. Máme dobrý a tvůrčí pracovní kolektiv, máme zatím stále nové a zdá se, že dobré nápady, svoji práci chceme zlepšovat a prohlubovat. To mě baví, protože něco tvoříme a naplňuje nás to. Dnes máme taková čtyři zásadní pracoviště - informační centrum pro mládeže, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, streetwork s terénními programy, zvukové studio, jehož součástí je internetové rádio a hudební nahrávání, realizujeme řadu mezinárodních projektů, prázdninových táborů, filmových, hudebních, výtvarných a dalších projektů… Ve své podstatě je naše práce téměř každý den jiná, takže to není žádná nuda. A tak chodíme do „práce“ rádi, a to je přece super, nebo ne?

A na závěr?
Děkuji své bezvadné rodině a taky přátelům a kamarádům, bez jejichž podpory a pomoci by radost z výsledků nikdy nebyla taková.