Sálá z něj nadšení. O sobě mluví nerad a nic neprozrazuje ani o tom, že je nositelem Březového lístku, který dostávají jen nejlepší pracovníci s mládeží. Ale o svém milovaném íčku se ihned rozpovídá v takové šíři, že by to vydalo na tlustou knihu. Někde tedy náš rozhovor začneme a uvidíme, kde skončíme. A kdo chce další informace, nechť si pro ně přijde do íčka, jež nyní sídlí ve Farského ulici. Ostatně nápis na zdi za stolem Václava Pavlíka hlásá: „Když nevíš, zeptej se.“

Kdo vás nejvíc utvrdil v tom, že práce, kterou děláte, má smysl?
Jeden  mladý  kuchař. Chtěl pracovat v cizině. Potřeboval spoustu zdravotních a kdovíjakých ještě potvrzení. Všechny si je vyběhal. S jednou věcí si ale poradit nedokázal. Stojí před námi, drží v ruce štůsek papírků, každý z nich je jinak velký. Úřady vyžadují, že všechna potvrzení musejí být na jednom listě formátu A3. Když ale mladík rozložil všechny svoje papírky na stůl, zabralo to formát A2. V kopírovacích službách se na něj vybodli. Datum odjezdu se blíží. „Neboj, pomůžeme ti,“ –  a dvě hodiny jsme si s tím hráli, až jsme to na tu á-trojku složili jako puzzle.

Dobrá, ale čím je to zajímavé?
Tím, když nás přišel navštívit loni. Je z něj úplně jiný muž. Typ člověka, pro kterého svět nemá hranice. A po boku hezkou manželku. Indku! Seznámili se ve Spojených arabských  emirátech  a  hned  se tam  vzali.  Mladík  tam  má dobrou práci – dělá kuchaře v prestižním hotelu. Předtím vystudoval švýcarskou hotelovku. Pak pracoval na zaoceánské lodi. Kdybychom mu kdysi nepomohli s banalitou, naskenovat potvrzení, třeba by nikam neodjel.

Pro tenhle pocit jste s přáteli v roce 1999 íčko založil?
Kdepak. Musíme jít ještě o rok zpátky. Tehdy jsme si se skautem  Jirkou  Rikim  Řeháčkem říkali, že je škoda, že se o Táborsku v rámci republiky poměrně málo ví a že je třeba pro to něco udělat. Pověděli jsme o tom naší kamarádce Daně Šafránkové, která tehdy pracovala na okresním úřadě. Ta se pro náš nápad nadchla a dali jsme dohromady občanské sdružení Táborsko. V té době zrovna Nadace rozvoje občanské společnosti vyhlásila dotační řízení právě na tuto oblast, která byla zaměřená na aktivity volného času a cestovního ruchu.

A kde je v tom příběhu íčko a mládežníci?
Mládežníků jsme si všimli hned, jak jsme přišli k příslušné budově na Senovážném náměstí v Praze. Koukali jsme překvapeně, kde se tam vyrojilo tolik mladých lidí. Oni ale chodili do úplně jiných dveří, než kam jsme mířili my. Nechali jsme se strhnout jejich proudem. Ze zvědavosti. „Co to tady je?“ ptáme se tam šéfové. „Informační centrum pro mládež,“ odpověděla a začala nám o tom vyprávět.  A my  vykulili  oči. Všichni jsme totiž nějakým způsobem pracovali s mládeží a už léta jsme cítili, že něco takového chybí. A najednou někdo tu potřebu dokázal nejen pojmenovat, ale i řešit.

Šli jste vůbec na to jednání o propagaci regionu?
Šli, ale už jsme to tam probrali jen stručně. Měli jsme plnou hlavu íčka. Jeli jsme pak autem domů a celou cestu bylo ticho. Jen čas od času někdo poznamenal: „Tohle v Táboře  musíme  mít.“  Věděli jsme, že íček je v té době v republice pět. Uděláme všechno pro to, abychom byli šestí.

Kdo vlastně éru íček podnítil?
Pracovníci v domech dětí a mládeže. Všimli si, že děcka zhruba v sedmé a osmé třídě už nechtějí, aby jim někdo organizoval jejich věci – volný čas i život vůbec. No, proč ne? Jenomže děti vůbec neměly informace o tom, co a jak můžou dělat, aby správně využily všech možností.

Jak dlouho vám trvalo, než jste dali íčko dohromady?
V srpnu jsme přijeli z Prahy a v září už jsme měli zpracovaný projekt. Všechno jsme dělali ve volném čase, věříce, že naše nadšení chytne i ostatní lidi.

Na co jste se zaměřili?
Myslím, že jsme to vzali za správný konec. Dodnes z původního projektu vycházíme. Už  tehdy  měl  tři  základní šuplíčky. V jednom informace. Přijde třeba mladík a řekne: „Chci se nějak vzdělávat.“ A my mu vytáhneme všechny informace o vzdělávacích příležitostech v Táboře, v celé republice i v zahraničí. Dalším  šuplíčkem  je  otevřený klub. Mladík řekne: „Chci na brigádu do Francie.“ Seženeme příslušnou agenturu a domluvíme besedu na téma pracovní příležitosti pro studenty ve Francii. Je to ale určitě tak? Spojíme se s kamarády ve Francii, kteří si tu brigádu prožili na vlastní kůži a ptáme se:  „Chovali  se  tam  k vám dobře? Zaplatili vám?“ A třetí šuplíček – služby. „Potřebuju sehnat nějaké materiály, okopírovat si je a mám na to málo peněz.“ Jasně, materiály seženem, tady je kopírka, zaplatíš jen za papír, my na tobě nevyděláváme.

V době, kdy teprve začínal internet, to byly věci, které by jedinec sám o sobě těžko sehnal…
Že jo? Radostně jsme s takovým návrhem vyrazili na město. Jenomže jsme se trefili do komunálních voleb. Pan místostarosta Navara byl nadšený. Jen nechtěl slibovat něco, co by už třeba nemohl splnit. Bohužel měl dobrý odhad  –  po  volbách  už  svoji funkci neobhájil. A co oslovit přednostu okresního úřadu, pana Boreše? Je to bývalý učitel, třeba bude mít pochopení. A on jen koukl do papíru a hned povídá: „Co k tomu potřebujete?“ „Prostory.“ „Seženu dvě místnosti.“ V lednu 1999 jsme je měli. V dnešním archivu na parkánech. Pan Boreš zařídil, že do Tábora přijeli zástupci ministerstva školství. „Výborně,“ řekli, „na rozjezd vám dáme nějaké peníze.“ A dali. Ne mnoho, ale mohl se za ně pořídit skromný plat pro dva zaměstnance. Studentky Katku a Zdenku. Ty sehnaly spoustu kamarádů, pracovali ve dne v noci a za 14 dní všechno připravili k ostrému provozu. Já zase prolezl půdy a sklepy škol a směl jsem si odvézt starý nábytek, který jsem tam našel. Opravili jsme si ho. Prvního února jsme otevřeli. Pomáhala nám spousta dobrovolníků. O peníze šlo až na posledním místě. Ve vzduchu bylo nadšení. Lidí i úřadů.

Byl o vaše služby zájem hned od začátku?
Zájem? Slabé slovo. To byl nával. Chodili nejen samostatní studenti, ale i celé třídy s učitelkami. Běžně u nás probíhala školní výuka a my jim sháněli materiály, které školy neměly. Volali jsme na úřady, ministerstva, přátelům… Pan Eybert nám třeba vozil materiály  přímo  ze  Senátu.  Ale všichni potřebovali hlavně informace. To platí dodnes. Mladí mají díky různým podpůrným akcím a především projektům  Evropské  unie spoustu možností. Počínaje nároky na různé slevy a konče třeba dobrým studiem či prací v zahraničí. Jenomže když o jejich existenci nevíte, těžko je někde budete hledat.

Ale dneska si je mladí můžou už na internetu najít sami…
Kdyby to bylo tak snadné, nepřišlo by si k nám jen za loňský rok pro radu víc než dva a půl tisíce lidí osobně. Na internetu sice najdete hodně věcí,  ale  taky  spoustu  lží a snah o podvody. Dneska se mnohem víc než kdysi musí každá informace z internetu ověřovat. Jinak budete pracovat někde zadarmo a třeba přijdete i o svoje úspory. Naštěstí už máme po světě plno svých dobrovolníků. Můžeme zvednout telefon nebo poslat mail – náš klient chce jet na brigádu do Itálie tam a tam, ověř nám, jestli jsou solidní.

Změnila se mládež za posledních třináct let?
Ano. Dřív byli mladí hodně akční a tvůrčí. Teď  chtějí hlavně konzumovat. Jsou přehlcení zbytečnými informacemi a bezduchou zábavou. Valí se to na ně ze všech stran – vezmi si půjčku, pojď si vydělat rychle velké peníze, kup  si  mobil  za  pár  korun. Zoufalí  rodiče  pak  nevědí, z čeho ty podvodné úroky zaplatit. Proto nově připravujeme spolupráci s odborníky, kteří se zabývají ochranou spotřebitelů. Naštěstí jsou děti pořád ještě chytré a často se nás přijdou zeptat, jestli mají do  těch  „ohromně  výhodných“ nabídek jít.

Jak je to s nadšením spřízněných institucí?
To už z nich dávno vyprchalo. Ale z nás ne. Už nemáme zaměstnance, nejsou na ně peníze, a náklady na provoz sháníme, jak se dá. Nevadí. Pořád jdeme kupředu. Máme spoustu plánů.

Čím se osobně živíte? Vždyť jste v íčku každý den tolik hodin…

Měl jsem svoji firmu. Íčko je pro mě doopravdy koníček. Loni jsem šel do předčasného důchodu, protože jsem dostal infarkt.

Nebylo to znamení, že máte přestat s íčkem a předat ho někomu dalšímu?
Ne, to bylo znamení, že mám  přestat  s kouřením. Nicméně svou funkci předsedy občanského sdružení bych předal rád. Jen mít komu! No, už si nástupce vychovávám, jen   o tom   nechci   mluvit, abych to nezakřikl. Ale i když jednou budu jen řadový člen, stejně  sem  budu  chodit  dál a pomáhat. Každý den.

Co na to říká vaše rodina?
Vědí, že na okopávání zahrádky nejsem. Aspoň jsem pro ně vzácnější. A hlavně – já se prací v íčku doslova léčím. Řekněte sám, je to na mě znát?

Zdroj: Josef Musil, Táborský deník 4. května 2012