Jiří Riki Řeháček – HBL Tábor

Skautem jednou – skautem navždy

ja-72Jiří Riki Řeháček je předsedou Asociace nestátních neziskových organizací Jihočeského kraje, strážcem pyramidy Březových lístků Galénova nadačního fondu a členem Hnutí Březový lístek. Kromě toho je skautem tělem a duší. V současné době je v Jihočeském kraji kolem 500 nositelů Březového lístku, a to skoro ve všech organizací a spolcích dětí a mládeže.

V současné době je předsedou Asociace nestátních neziskových organizací Jihočeského kraje a propagátor Hnutí Březového lístku a Přátelství rozrůzněných v jižních Čechách.

ja-skautV jaké organizaci působíš, co s dětmi děláš a co tě na práci s dětmi baví?
Jsem skaut, jako můj taťka, mamka, ale i děda, který byl ve skautingu od roku 1913. V naší rodině je to jednoduché, protože heslo „Skautem jednou – skautem navždy“ je naším rodinným krédem. Kromě toho jsem jeden z těch nadšenců, kteří na Táborsku pořádají Bambi – největší regionální přehlídku volnočasových aktivit dětí a mládeže na Táborsku a Soběslavsku (v roce 2016 bude už 13. Ročník). Kromě toho se snažím děti a mládež upoutat k malým časopisům a k našemu krásnému českému jazyku. Vedl jsem je nejen ve skautu, ale i v táborském Domě dětí a mládeže, na Celostátních vzájemných velkých zkušenostech vedoucích klubů, mikrokolektivů, organizací, spolků…, tematických workshopech apod.

galén-002Při jaké příležitosti jsi svůj poslední BL dostal a co to pro tebe znamená?
Březový lístek je nádherné poděkování těm, kteří věnují svůj volný čas právě těm nejmenším, ale i větším rošťákům, aby z nich byli čestnější lidé. V devadesátých letech jsem stál mnoho let po boku Jana Šimáněho – Galéna a snažili jsme všem vysvětlovat, že udělování Březových lístků je takovým poděkováním od srdce lidičkám, kteří pracují s dětmi a mládeží a podporují Přátelství rozrůzněných. Vždyť je potřeba hledat to, co nás spojuje a nedohadovat se o tom, co nás odlišuje. Ale abych neodbíhal, tak poslední, osmičku, jsem dostal při naší Bambiriádě 2008, když byl u nás právě Galén, Pegas a další nestoři Březového lístku. Ale nejvíce si vážím toho prvního, vlastně druhého, zeleného. Protože tehdy jsem dostal rovnou druhý stupeň a až skoro po roce první, protože jsem nechtěl přeskakovat v pyramidě. Zeleného si dodnes nejvíce považuji, protože to byl začátek mé cesty, barvou luk a lesů, symbolem nového života a je nejblíže k našemu skautingu.

A nyní trochu z jiného soudku…

Josef Musil, novinář: O Rikim všichni víme, že vždy pracoval s dětmi a mládeží, je velký skaut, ale také je novinář, typograf, grafik, bývalý voják z povolání, ale i autor mnoha kreslených vtipů. Hlavně vzpomínám na kreslený vtip jak stojí mladý voják před lékařem a radostně říká: „Už nemám, pane doktore, deprese. Nadřízený mi to zakázal.“ Doktor, typický civilista, se musí opřít o roh desky stolu a nechápavě kouká s otevřenou pusou. Už před lety, když jsem vtip uviděl, který Riki nakreslil do místních novin, jsem se mu od srdce zasmál. A zároveň jsem užasl. Autore, jak jsi dokázal s takovou lehkostí vystihnout absurditu armádní mašinérie? Jen trocha slov a obrysových čar… Pokud jsem ale ukázal vtip komukoli, kdo neprošel vojnou, dočkal jsem se jen pokrčení rameny: „No a co?“
Proto když jsem navštívil tohoto typografa a grafika na volné noze Jiřího Rikiho Řeháčka, hned jsem chtěl vidět právě tenhle vtip. Zapůsobí na mě jako kdysi? Je to přece jen už pětadvacet let, co se za mnou zavřela vrata kasáren. Riki tedy zalistoval sešitem, „jo, někde by tam měl být,“ skoro to vypadalo, že tam nebude, a najednou na nás vykoukl z téměř poslední strany. A já se znovu rozesmál. „Je to furt dobrý. A přesný,“ zhodnotil jsem.

ftg_riki_rehacek_02182011_denik-605Za jakých okolností vaše vojenské vtipy vznikaly?
Porady, porady a zase porady. Nevím, jak je to v armádě dnes, ale když jsem tam byl já v letech 1976 až 1997, pořád jsme jezdili na porady. Obzvlášť politická školení z dob minulého režimu stála za to. Vůbec mě to nebavilo, sedával jsem s kamarády v posledních lavicích a hráli jsme piškvorky, kryti zády uvědomělejších kolegů. Když jsme se neměli za koho schovat, snažili jsme se vzbudit dojem, že dáváme pozor a něco si zapisujeme, ale duchem jsme byli mimo. Jednoho dne roku 1980 zase v lavicích zívalo třicet otrávených lidí, kteří se sjeli ze všech koutů, aby si poslechli samomluvu nějakého šášuly. Tu do učebny vstoupil tlusťoučký soudruh. Zaujal své místo za řečnickým pultíkem, ale místo aby za ním stál, lehl si na něj břichem. A pronesl: „Položme se na otázku…“ V tom okamžiku pro mě ta jeho otázka měla čtyřky prsa a on se na ní spokojeně rozvaloval. Vzal jsem tužku a už jsem kreslil.

Takhle přesně se to stalo? Není to mystifikace?
Mluvím pravdu pravdoucí. První kresbička obtloustlého soudruha na macaté otázce začala kolovat po učebně. Bylo mi líto, že už ji nemám, proto jsem začal malovat další. A další. Můžu doporučit kamaráda, který to potvrdí. Po letech jsem ho potkal a on s rozzářenýma očima hlásil: „Mám jich tři sta!“ „Čeho?“ „Tvých kreseb. A dokonce mám i tu první — Položme se na otázku.“ Hned jsem začal žadonit: „Půjč mi je, já si je okopíruju.“ „Ne, ty už bys mi je nevrátil.“ A tak je nemám, no. Aspoň vím, že jsou v dobrých rukou.

Všech těch tři sta kreseb vzniklo jen na školeních?
Aby ne, když ta školení bývala až třídenní! Ale já už se nenudil. S tužkou v ruce jsem číhal, kdy se na přednášejícím projeví únava materiálu. Pokud jsem poslouchal pozorně, dočkal jsem se. Z politruka třeba najednou vypadlo: „Jak v USA sdělil soudruh Ronald Reagan.“ Větší výzvu si karikaturista nemohl přát. Šup a už jsem kreslil Reagana s rudou hvězdou a Řádem práce na prsou. Zároveň jsem tím osvěžoval své usínající kamarády, aby jim nepadala hlava a nezačali pochrupovat, což by byl na politickém školení průšvih.

Znamená to, že známá Donutilova věta z filmových Černých baronů: „Kolik západoněmeckých soudruhů se vejde do obrněného transportéru,“ není nadsazená?
Podobné žblebty jsem v armádě slyšel na vlastní uši i já. V Černých baronech jsou nadsazené jiné věci. Musím ale říct, že tenhle román už mě neoslovuje.

To mě u vás překvapuje…
V době, kdy jsem ho tajně četl na vojně, se mi ohromně líbil. A nejen mně. Znali jsme fungování tehdejších vztahů, a když je někdo karikoval tak vtipně jako Švandrlík, osvobozovalo nás to. Jakmile po 90. roce nastala jiná doba s jinými vztahy, někdejší vtip knihy přestal fungovat. Černí baroni totiž postrádají to, co má Haškův Švejk a čemu se odborně říká dějinné flegma. Hašek dokázal vyhmátnout úplnou podstatu absurdity doby, která je pochopitelná dodnes, i když už málokdo ví, jak to přesně fungovalo v rakouské armádě za Haškových časů. Zato na Černé barony musí čtenář nazírat jen objektivem tehdejší doby. Ale pak už to není čtení pro radost, která přináší poznání.

A co třeba Škvoreckého Tankový prapor?
Stihl ho stejný osud. Když jsem ho četl začátkem 80. let, bylo jasné mně a vůbec všem, kdo ho tehdy sehnali, že scéna, kdy záklaďáci utopí nenáviděného důstojníka v močůvce, je nadsazená a nikdy se nemohla stát. Zkrátka že je to tam proto, aby autor odventiloval přetlak, který tehdy v sobě měli zklamaní lidé. Jenomže když tuto scénu dnešní mládež vidí ve filmu, myslí si, že to tak v armádě doopravdy bývalo a vůbec jim to v kontextu tehdejší doby nedává smysl. Natož aby se tomu smáli.

Stárnou podobným způsobem také vaše vtipy?
Stárnou a nedá se tomu zabránit. Po odchodu z armády, když jsem získal nové, civilní publikum, bylo potřeba starší vtipy hodně probrat. Veřejnosti prezentuju jen ty, které jsou pochopitelné i bez dobového kontextu a hlubší znalosti vojenských reálií. Například ten, ve kterém se nemocný voják klepe v zimnici na radiátoru a další voják mu radí: „Chceš se opravdu uzdravit? Skoč si ke štábu pluku a zdrav, zdrav a zdrav každého, koho tam potkáš.“ Vojenská tematika už pro mě skončila. Kreslím převážně politické vtipy a karikuju dění v našem městě.

VTIP-04-2016

Kdy vaše kreslení pro radost přerostlo v regulérní spolupráci s novinami?
Já jsem vždycky kreslil vtipy jen pro radost. Neměl jsem ambice, abych je někde zveřejňoval. Ale pravda je, že se postupem času i mezi vojenskými novináři rozšířila zvěst, že v armádě existuje kreslíř vtipů Riki. V roce 1983 se mi ozvali z příbramských vojenských novin a řekli bodře: „Hele, ty furt něco maluješ, pošli nám taky.“ Když jsem poslal, opět se bodře ozvali: „Nám se to líbí, je to jiný než od našich stálých kreslířů. Můžem to otisknout?“ „Jasně.“ A najednou mi přišel honorář. Bylo na svačinku a na cigárka. Tím mě to začalo bavit ještě víc a s chutí jsem zásoboval i Obranu lidu, Bojovou zástavu, Letectví, zkrátka v určitém období nebylo vojenských novin, kde bych nevycházel.

VTIP-01-2016

Měl jste kvůli vtipům někdy průšvih?
Ale jo. Třeba na jednom politickém školení se kresbička dostala až do předních lavic. Nějaký trouba, který seděl vedle toho kecajícího, si všiml, že mezi posluchači jede papír a všichni se tlumeně řehtají. Okamžitě po něm sáhl a zařval: „Kdo to namaloval?“ Postavil jsem se. Trouba se na mě podíval: „Jó, Řeháček, dobře, ten nás reprezentuje v tisku.“

To přece není průšvih…
Taky jsem si to myslel. Jenomže sotva školení skončilo, trouba si na mě šel stěžovat k veliteli brigády. Přišel jsem o chystanou odměnu a dostal jsem vynadáno z nejvyšších míst. Tehdy to bylo bez honoráře.

Mně nejde do hlavy, jak to, že člověk s takovým náhledem na svět sloužil jako voják z povolání…
Když to vezmu kolem a kolem, já na tu vojnu vlastně šel právě kvůli malování.

A proč jste si nezvolil nějakou uměleckou školu?
Zvolil jsem si ji, ale byl jsem bez nároku. V kádrových materiálech jsem měl v kolonce sociálního původu jízlivě napsáno, že jsem syn herce, a tak jsem měl utrum. Tehdy totiž existovaly jen tři kvalitní sociální původy: dělnický, rolnický a pracující inteligence. Kdo měl v papírech něco jiného, znamenalo to, že je černá ovce. Místo vysněné výtvarné školy v Brně jsem se tedy vyučil typografem. Když potom na naši školu přišli vojáci z povolání dělat nábor a slíbili mi, že mi armáda umožní můj výtvarný talent rozvinout, neváhal jsem. Ono to pak sice dlouho bylo jinak, než jak mi zpívali, když ptáčka lapali, ale nakonec jsem se ke kultuře i malování přece jenom dostal.

Co byste poradil mladému humoristickému kreslíři, který by chtěl svého koníčka dělat profesionálně?
Vysvětlil bych mu, že dneska už se tím uživit nedá. Časopisy a noviny takové vtipy skoro neotiskují. Specializované humoristické časopisy, pokud nějaké vůbec jsou, tíhnou k ubohé sprostotě. V nich pro skutečně vtipného autora není místo.

Takže byste mu kreslení rozmluvil?
Vůbec ne! Pochválil bych ho, že kreslí a dodal bych mu co nejvíc nadšení, aby v tom pokračoval. Vždyť kreslení vtipů je totéž co samoléčba. Když jsem na někoho naštvaný, nejdřív si takovou situaci nakreslím jako vtip. Najednou vidím malichernost sporů a jsem rád, že jsem se s dotyčným nepohádal, protože bych v rozčilení určitě řekl věci, které by mě pak vůči němu mrzely.