Uplynulo již čtrnáct měsíců od ruské invaze do Ukrajiny. Válka, která zasáhla všechny nejen v Ukrajině, ale i v České republice. Do loňského února o válku Ruska proti Ukrajině, která začala již v roce 2014, nejevil téměř nikdo zájem. Bylo nás tehdy pár, kdo začal pomáhat již na začátku války.

Bydlel jsem tenkrát v Jižních Čechách. Jezdili jsme se stánkem od města k městu, sbírali materiální pomoc a vysvětlovali, že Rusko napadlo Ukrajinu. Pracovali jsme bez ohledu na to, že většinová společnost si nepřipouštěla, že někde v Evropě probíhá válečný konflikt. Na Ukrajině umírali lidé v boji s ruským agresorem a Evropa mlčela.

Jezdili jsme jako jedni z prvních do válečné zóny na Donbase a viděli, co tam páchá ruský agresor. I přes všechny informace, které jsme poskytovali, se našlo pár jedinců, kteří nás v této práci podporovali a dodnes podporují.
Přišel únor 2022 a začala ruská invaze do Ukrajiny. Začaly umírat ukrajinští civilisté po stovkách a teprve tehdy se rozběhla ve velkém pomoc pro Ukrajinu. Byli jsme již začátkem března v Kyjevě a zažili na vlastní kůži, jak to vypadá, když začne opravdová válka. Do Ukrajiny proudilo již v té době velké množství humanitární pomoci. Bohužel jen do hlavního města. Žil jsem týden v malé obci v blízkosti Kyjeva, kde nedaleko od nás probíhali těžké boje na Žitomyrské trase a v nedalekých obcích. Bohužel do těchto oblastí se humanitární pomoc nedostala. Při další cestě o měsíc později jsem doufal, že situace s humanitární pomocí bude o mnoho lepší. Cestou do Kyjeva jsme potkávali desítky kamionů s humanitární pomocí. Bohužel i o měsíc později byla situace na poli humanitární pomoci téměř stejná. Navštívili jsme město Černihiv a zde jsme od místních dobrovolníků, kterým jsme pomoc předávali, dostali téměř stejné informace. Humanitární pomoci je málo. V listopadu nás cesta zavedla na osvobozená území v Luhanské oblasti a části Doněcké. Nedokážu popsat, co jsme tam viděli. A ani nechci…
Po roce od začátku ruské invaze, v únoru a březnu nás cesta zavedla na mnoho míst v Ukrajině. Znovu jsme navštívili Luhanskou a Doněckou oblast. Přiblížili jsme se, mimo jiné, i přímo k frontové linii u města Siversk a do obce nedaleko Vuhledaru. Situace na poli humanitární pomoci je v mnoha oblastech, které jsme projížděli a zastavovali se, a rozdávali pomoc obyčejným lidem, kritická. Není voda, elektřina, plyn. Lidé mají problém se zajištěním základních potřeb. A válka pokračuje a dál umírají lidé.
Proč tohle všechno píšu, i když mnoho z vás si je tohoto stavu vědomo. Na začátku invaze v únoru 2022 se spustila pomoc pro Ukrajinu jako lavina. Všichni najednou chtěli pomáhat. I my jsme v té době měli trochu problém s přijímáním obrovského množství materiální pomoci. Dnes je situace jiná. Protože tuto práci děláme už devátý rok, vím, že jsou období, kdy to jde, a kdy ne. Bohužel situace je taková, že pomoc pro Ukrajinu je roztříštěná na tisíce různých organizací, které se tu po začátku invaze objevily a asi je to dobře, že to tak je. Problém je trochu jinde, a s tím se setkávám v posledních měsících, když sháníme materiální pomoc. Lidé odpovídají: „Ale my jsem již poslali peníze na …..“ A když se zeptám, k čemu se použili a kam pomoc šla, odpoví, že neví. Vážím si každého, kdo má chuť pomáhat, ale i pomáhat by se mělo s rozumem. Nyní je v módě posílat peníze na zbraně. Ano i ty Ukrajina potřebuje. Bohužel už se zapomíná na obyčejné občany Ukrajiny, kteří jsou nuceni žít v oblastech, kde je ozbrojený konflikt nejintenzivnější. Tam se snažíme vozit humanitární pomoc my. Tam je naše pomoc opravdu potřeba. Na to mnoho lidí bohužel zapomíná a je mi z toho opravdu smutno. Možná se mnou bude pár lidí nesouhlasit, ale byl jsem tam a viděl jsem vše o čem píšu. 

Petr Oliva, Humanitární pomoc pro Ukrajinu